Je leden 2018, většina lidí zrovna řeší plány na zimní radovánky. Já řeším registraci na běžecký kemp na konci léta. V propozicích je psáno, že kemp je určen jak pro dobrého běžce, tak i pro středně zkušeného hobíka. Pro jistotu zasílám e-mail s absolvovanými závody organizátorovi a dostávám kladnou odpověď: „Pojeď, to v pohodě zvládneš.“ Abychom si rozuměli, jedná se o zájezd, jehož cílem je uběhnout sto sedmdesát kilometrů v pěti dnech v Alpách. Žádné Polabí! Rovinky nebudou, asfalt leda na fotce.

Je srpen 2018 a já s obřím kufrem plným běžeckých svršků a bot vyhlížím podobnou sortu bláznů na místě srazu. Náš autobus se dostavil, můžeme jet. Jedu sám, jako kdysi na dětský tábor, a tak v průběhu cesty občas vzpomínám na ty bojovky, bobříky odvahy a noční pochody, kterými jsme jako děti kdysi prošli. 

Hned první noční bojovka nás čeká v Chamonix v kempu. Jsme rozděleni po čtyřech do stanů a naším úkolem je si obydlí postavit. Spíme tu jen první noc, zítra se vybíhá. „V devět ráno mějte sbaleno, ať se můžeme přesunout na start a vyběhnout.“ Tak zní první pokyny. Celému kempu šéfuje Honza. Už zmíněný finisher UTMB 2016. Říďa nebo taky náčelník má při ruce dva mistry kuchyně – Kubu a Markétku a celkem tři ambasadory. To jsou lidé, kteří se o nás budou starat při běhu. Zuzka, Vlastík a Michal jsou zkušení sportovci. Navíc mají chytré hodinky, telefony a chytré řeči, tak snad nikde nezabloudíme.

 

První ráno na kempu a vlastně každé další ráno je ve znamení balení stanů, osobních věcí a snídaně. Jelikož tuhle dovolenou pořádají „běžci pro běžce“, je jídelníček přizpůsoben dlouhému pobytu v přírodě a obrovskému výdeji energie. Denně je pro nás připravená sladká kaše s jablky, rozinkami, kokosem, oříšky. Chleby se šunkou, sýrem doplňuje ovoce a energetické tyčinky. Máme zajištěnou polopenzi, takže v cíli na nás bude čekat opět jídlo, rizoto, kuskus, těstoviny, steaky se salátem a vždy polévka. Po cestě se musí každý zařídit z vlastních zásob nebo nákupem potravin na horských chatách.

Začínáme

První etapa měří 31 kilometrů s převýšením 1525 metrů. Startujeme přímo v centru Chamonix pod startovní bránou UTMB závodu. Ve vzduchu je cítit nadšení celé té běžecké party. Jdeme na to! Z centra města se běží asi osm kilometrů docela po rovině přes Les Houches, následuje výšlap na první kopec Le Délevret do 1 800 metrů nad mořem. I když je v plánu, že se rozdělíme na tři skupiny podle rychlosti a zdatnosti, první den běžíme ještě docela kompaktně a všichni spolu. Vrcholky kopců jsou zahalené v mlze, proto si mnohdy ani neuvědomujeme, co nás ještě čeká. Hory mají i tak ohromné kouzlo. Trochu poprchává, ale nálada je výborná. 

První etapa končí ve vesnici Les Contamines. Jsme všichni, bereme útokem sprchy a malý červený stan „coctail bar“, kde se podává večeře. Za první den jsme se trochu stihli poznat a tak zjišťuju, že celá parta třiceti běžců je neskutečně různorodá – ajťák, úředník, veterináři, doktor, učitelka, dělník. Věkově jsme rozkročeni od 30 do 60 let. Hory se totiž neptají „kolik je ti let“, ale „kolik máš nastoupáno“. Mám fakt radost, že trailcamp je pro všechny. Moje počáteční obavy, že nebudu stíhat, jsou pryč.

Druhá etapa má přívlastek královská

Sedmačtyřicet kilometrů a 3 013 metrů převýšení. V noci pršelo a my se v 5:30 budíme a balíme mokré stany. Následuje snídaně a v 7:00 už jsme připraveni na startovní fotku a vyrážíme bojovat s tratí. Tady už se vytvořily skupinky. Někdo to víc žene, někdo víc vychutnává trasu. Hned z rána nás zahřeje asi třináctikilometrový výšlap na Croix du Bonhomme do 2 400 metrů nad mořem, kde se dopoledne ještě leskne na slunci malý poprašek sněhu. 

Následuje magický a náročný seběh do Les Chapieux. Tady mohutně občerstvujeme, jelikož to těžší má teprve přijít. Naštěstí nám přeje počasí, takže výšlap na Col de la Seigne (2 516 metrů) vnímám jako takový pěkný výlet. Následuje nejvyšší bod celého UTMB Col des Pyramides Calcaires (2 565 metrů). Počasí vydrželo a my můžeme s otevřenou pusou hledět na samotný vrchol Mont Blancu. V životě jsem nevystoupal výš! 

Po stoupání musí logicky přijít klesání – tentokrát kamenité a obtížné do Lac Combal. Tady mě potěší dvě věci, cestou dolů je hospoda (rovná se „pivo a rychle“) a následuje běhatelná pasáž aspoň tři kilometry po rovině. S heslem „rovného po málu“ utíkáme chvílemi v tempu 4:40/km. Cedule s nápisem Courmayeur 4 hodiny 10 minut nevěstí nic lehkého. 

Poslední kopec už trochu trpím a ze závěrečného 10 kilometrů dlouhého seběhu do Courmayeuru si pamatuju jen to, že jsem Zuzce stále opakoval, že jsem kluk z Polabí a že zítra rozhodně neběžím. Doběhli jsme z Francie do Itálie. Přivítal nás krásný kemp a vydatná večeře v podobě čočkové polévky a těstovin s rajčatovou omáčkou. Po večeři vtipkujeme, že další etapa vede až do Dánska. Než ulehnu, vyprosím si od náčelníka regenerační přístroj, takže půlhodiny vypadám jako robocop a spoléhám na elektrošoky.

Etapa číslo tři: 31 kilometrů a 2 054 metrů převýšení

Ráno následuje opět docela ostrý výšlap na Refugio Bertone (1 979 metrů). Únava z předchozího dne je znát, i ostatní účastníci zájezdu polykají výškové metry opatrně. Konečně na kopci! Teď následuje sedmikilometrový traverz na Refugio Bonatti (2 015 metrů). Tady je to opět běžecká extáze. Hole, které jsem využíval skoro pořád, si mohou odpočinout. Toto jsou ty trailové cestičky, které znáte z videí, tady se běží úplně samo. Celá scenérie je umocněná jasným počasí a krásným výhledem na okolní kopce. Do švýcarského La Fouly zbývá zdolat ještě jeden pořádný kopec. Grand Col Ferret (2 584 metrů) turisticky přecházíme. Slunce dnes vyloženě pálí. Cestou dolů se naše skupinka trochu trhá a najednou jsem sám a přede mnou je neoblíbený prudký seběh. Jak bych rád byl už zase v kempu u večeře… 

Naštěstí potkávám ambasadora Michala, trochu bloudíme, ale přes pastvinu se dostáváme na správnou trasu. To mi pomohlo. Třetí etapa je za námi.

Předposlední výběh má délku 31 kilometrů a 1 880 metrů převýšení

Hned ráno při mírném klesání potkáváme první oficiální značení závodu a také samotné značkovače. Značení je velice jednoduché, ale funkční - fáborky s reflexními prvky. Závod je za rohem a myšlenka na blížící se cíl nás zase povzbuzuje. Krásný seběh končí a následuje prudké stoupání na Champex-Lac (1 466 metrů). Tady je už připravena velká UTMB občerstvovačka. My volíme restauraci na břehu jezera. Jedno švýcarské orosené nabudí do dalších kilometrů. 

Tentokrát běžíme s terminátorem Vlastíkem, který nám „povoluje“ jen jednu občerstvovačku u vrcholu La Giete. Takhle jsem si to představoval od začátku - sýry, klobásky a pivko. Seběh do kempu tentokrát tolik nebolí. Máme před poslední etapou a v kempu je už i večer rušno. Doteď to byly spíš jen takové náznaky večírků, ale v pěkném počasí se hydratujeme pivkem i domácí třešňovicí. V noci nás budí kravské zvonce z vedlejší stáje.

Pátý den

Lehká nevyspalost, ale je tu poslední etapa. Posledních 31 kilometrů a asi 1 800 metrů převýšení. Zatneme zuby a jdeme na to. Finiš je blízko! Klesání do Trientu brnkačka, výstup na Catogne (2 598 metrů) a už nohy zase bolí jako čert. Z vrcholu zase vedou nádherné klikatící se trailové chodníčky. Pozvolné klesání s výhledem do dáli je balzám na ohnivá stehna. Prudší sešup do Vallorcine je už nějak navíc. Pauza! 

V centru potkávám další parťáky, předposlední kopec jdeme zase ve větší skupině. Cesta na La Flégére byla kvůli padajícímu kamení uzavřena a i samotné UTMB půjde alternativní trasou. My volíme cestu podle známého „je to sice dál, ale za to horší cesta“. Téměř mlčky zdoláváme žebříky směrem k vrcholu. Blíží se bouřka. Nechci, aby nás déšť chytl na vrcholu posledního kopce, takže se peru s obtížnou tratí, co to jen jde. V seběhu ze sebe ždímu všechny zbytky sil, abych nezdržoval druhou skupinku cestou k horní stanici lanovky nad Chamonix. Odtud už „jen“ osm kilometrů dolů do centra Chamonix. Samotný doběh do cíle je emotivní i přes to, že neběžíme závod. 

Centrum je plné lidí a někteří fandí a povzbuzují. Cílová brána je tu, dobíháme k ní a začíná euforie: „My ten Blaník oběhli!“ I když se nejednalo o měřený závod, mnohdy jsme si sáhli na dno a překonali za těch pět dní několik krizí, únavu, spaní ve stanech, zimu i déšť. Nepoložilo nás ani vykradení několika stanů. Tyhle podmínky nás jako partu spojily, máme krásné společné vzpomínky na jedno velké běžecké kolečko. Díky vám všem! Cestou tam jsme byli jen autobus bezejmenných šílenců, cestou zpět to byl autobus kamarádů.

PS: Trailcamp pokračoval další tři dny návštěvou závodního expa s nákupem běžeckého vybavení, samotným sledováním závodu a hltáním jak atmosféry, tak francouzského vína. Pokud někoho bolely nohy a nechtěl o běhání ani slyšet, věřím, že zlatý finiš hrdiny Xaviera na domácí půdě byl tím správným povzbuzením pro další běžecké sny. To se musí prostě zažít… Ještě jednou díky a zase někdy na kempu!